Co pro mě znamená PSANÍ?
Kdy se začala má tvůrčí duše otevírat? Tuto otázku vnímám jako prvopočátek všeho – abych vůbec o psaní přemýšlela, musela jsem se nejprve zamyslet, jak to celé začalo…
Už když jsem byla malá holka, tak jsem hýřila (dle okolí) nadměrnou fantazií, kdy jsem mívala dost divoké sny, jejichž hlavními hrdiny byly čarodějnice, zlí skřítkové, loupežníci a vše se odehrávalo v temně pohádkové říši. Často jsem mívala i denní snění, což mi způsobovalo neblahé školní výsledky, ze kterých bývali nešťastní především mí rodiče. Koule sem, koule tam, mě tehdy nikterak netížila, ale velmi pracně jsem vymýšlela scénáře, jak mámě vysvětlit, že tu pětku absolutně nechápu a že se soudružka učitelka jistě upsala. Přehrávat si celou scénku v hlavě, jak to doma podám, mě nesmírně bavilo, až jsem do své hry zahrnula svou nejlepší kamarádku, která se na přeskáčku chopila role matky a dcery.
Jak to bylo dál? Začtěte se.
Už tenkrát mě Tvůj pohled uhranul.Tvé oči barvy čokolády s příměsí jantaru.Rty jako maliny čerstvě utržené.Tváře z nejjemnějšího sametu.Dokonalý obraz bez jediného šrámu. **** Musela sis mnohé vybojovatsvou křehkou pozici před životem ustát.Mé srdce s každým Tvým pláčem pukalove své náručí Tvé malé tělíčko chovalo.Nikdy ses nevzdala a šla dál. *** Několik let uběhlo a z Tebe se stala žena.Krásná...
Pouštím si ticho, daleko od šumu okolního světa a hluku lidí. Venku je pochmurno. Zimní tma až moc rychle a brzy zahalila do černoty celou krajinu. Pohltila ji závojem temna a otevřela své brány do nitra nejen své vlastní duše. Chvíli hledím skrz okna na stromy, které nesměle tančí v jemném vánku, jenž je sotva slyšet. Listy už dávno opadly a zbylo jen...
Róza byla moudrá paní, která vlastnila kavárnu jako z pohádky. Ona sama ztělesňovala pohádkovou babičku. Kdo k ní zašel na kus řeči či koláče a ochutnal její čaj na bolavé srdce nebo duši, hned se cítil lépe. Na cedulce u plotu měla napsáno: Nejsem sice lékař, nevyženu vaše starosti, avšak ti, kdo mě navštíví, lehkost bytí zažijí. S láskou a péčí😊. Zorka se před...
Co je život když ne chuť, jenž line se z vůle? Co je život, když ne pád, z nějž povstanu hrdě? Co je život, když ne láska, co táhne nás k sobě? Co je život, když ne síla, která odhodí hoře? Co je život, když ne víra, že zloba nás mine? Co je život, když ne krok, co...
Svoboda je kráska plachá, svými vlásky jemně šimrá. Projde letmo bez všimnutí, avšak oči nezamhouří. Kráčí lehce jako pírko, které vzduchem letí jemně vyzve kolemjdoucí, aby ruku stáhli. Zachytí ji jeden z mála a svou trofej uloží si, tam kde tepe jeho život a tělo se mu chvěje písní. Kdykoliv se zaposlouchá do rytmů té víly krásné, Zapomene na příkoří...
Schoulená v klubíčku, ve snu ztracená pod víčky poklidně se můj film přehrává. Dech jemný jako pírko, sotva je slyšet můj milý vetřelče, proč nejsi vidět? ****** Z tajemna najednou vykročí postava z ohně a plamene za úsvitu stvořena. Červeň ve vlasech divoce září oči mi spočinou na jeho záři. ****** Kdo jsi, cizinče krásný můj princi co brzy...
Hledím na příď té obyčejné dřevěné loďky a kladu si otázku: „Jak jsme se sem dostaly?“. Na toto úžasné místo, které by mohlo být rájem na zemi… Před námi se rozprostírá královská modř moře a blankytná obloha bez mraků slibuje prostředí bez poskvrny. Na horizontu se tyčí obrovská skála prorostlá tmavou zelení a já se těším, jak pod ní najdu úkryt před...
…jsou pro mě cestičky. Ty, které jsme si vyšlapali. Jsou různě dlouhé a hluboké. Nezáleží na věku, jako spíš na zkušenostech či intenzitě dobrodružství, která nositel doposud zažil. Na začátku, když se člověk narodí je jako nepopsaný list a jeho kůže je hebká, jemná a lesklá jako satén. Při pozornějším zkoumání najdeme i na ní drobné rýhy. Svědectví o nelehké cestě z bezpečného lůna...
Líza milovala chystat překvapení, a tak každé dárky, byť sebemenší, úhledně zabalovala do krabiček, ke kterým vždy přidala něco navíc. Jednou kvítek z louky, jindy snítek z bylinkového záhonu, aby celou nádheru ovoněla a někdy korálek či kamínek, který našla v přírodě. Když spatřila vzor puntíků, srdce jí zaplesalo, neboť na nich naprosto ujížděla – vždy říkala, že tohle retro zastaví kvapně...
Po prvotním šoku, překvapení a směsi všech možných emocí a pocitů se všechny tři uvelebily na gauč a s již větším klidem se vrátily k jednotlivým bodům. Mimo jiné se Alena s Lenkou dozvěděly, že bez jejich vědomí proběhl rozvod obou rodičů a svěření do péče matky, neboť otec se jich vzdal. Prostě jen tak… jako by nikdy žádné dcery neměl. Tahle informace...
Petra Rohovská